Zde dnes přikládám pro pobavení jednu povídku z mé ranné tvorby. S odstupem času spíše vtipná než napínavá, ale má pro mě svoje kouzlo z dětství. Prvního zveřejnění se dočkala v časpise John Sinclair. Co na ní říkáte?
STARÁ MSTA
Petr Kukský seděl v koženém křesle ve svém velmi draze zařízeném bytě. Právě dokuřoval doutník velmi oblíbeného typu, když zazvonil na posteli mobilní telefon. Zvedl ho: „Ano?“
„Koupal, pane Kukský potřebuji od vás jistou službu, pan Roubal mi vás doporučil…“
„Toho, ale já bohužel neznám a vás také ne….“
„Nevadí, že ho neznáte, on zná vás a to mi naprosto stačí. Prostě bych potřeboval abyste
byl dnes v deset hodin večer na hlavním nádraží.“
„To asi nepůjde, na dnešek mám již program….“
„Můžete se prosím podívat za dveře, moc vám děkuji.“
Petr pokýval hlavou a rozešel se ke dveřím. Když je otevřel, uviděl na zemi malý balíček. Vzal ho a rychle rozbalil. Bylo v něm třicet tisíc korun!
Celý zkoprnělí promluvil do mobilního telefonu: „Co chcete?“
„Službu to jsem přece již řekl. Jak vidíte o peníze se bát nemusíte, umím dobře platit za dobrou práci.“
„To vidím. Poslechněte vy po mě chcete nějakou právnickou radu?“
„No vlastně …ano i ne.“
„Řeknu Vám to takhle: jsem právník , takže pokud chcete právnickou radu čas schůzky bych navrhl jiný než v deset večer a pokud stojíte o něco jiného opravdu nevím jak Vám mohu pomoci. Sbohem pane Koupal.“
„Počkejte ještě, co se Vám nezdá, takovou zálohu jako já by vám nikdo nedal.Co ještě chcete?“
„Vědět co jste zač,“řekl klidně, až drsně Petr.
„Vtom případě přijďte tam kam jsem Vám řekl. Pokud ne tak se ozvu kam máte vrátit mé peníze. A nebojte se já si Vás najdu. Nashledanou.“
Cvak ozvalo se v mobilním telefonu. Pak nastalo ticho.
Ten chlap je asi cvok, pomyslel si Petr. Po chvíli přemýšlení se podíval na balíček s penězi. Jsem blázen, ale půjdu tam!
V devět čtyřicet vyšel Petr ze svého bytu. Prošel chodbou až k výtahu. Stiskl tlačítko a čekal. Nejsem blázen, ne chci jen trochu vydělat, brblal si v duchu. No a-proč by mi ten chlapík nemohl dát víc, než na co jsem obyčejně zvyklí. Asi jsem fakt dobrý.
Výtah přijel. Nastoupil do něj. Z činžovního domu se dal rovnou k nádraží. Když bylo za pět deset rozeběhl se. Na peron dorazil s minutovým zpožděním, ale jak se zdálo ani ten tajemný boháč tu ještě nebyl. Nebo ano?
Uběhlo dalších deset minut. Nikde nikdo! Po dalších třech minutách už toho měl Petr dost a hodlal se vrátit domů, když tu se ze tmy vynořilo auto.
Byl to mercedes a ten nejnovější typ. Celý černý, takže ho ve tmě nebylo ani tolik vidět. Přijížděl pomalu. Velmi pomalu. Petr mu vyšel naproti. Když auto dorazilo těsně k němu řidič stáhl okýnko. Na Petra vykoukl neoholený a ještě více nesympatický muž.
„Pan Kukský?“zeptal se.
Petrovi se nějak přestalo chtít do řeči. Nemohl ze sebe vydat ani hlásku.
Muž zopakoval otázku.
„Ano,“ vyhrkl ze sebe Petr.
„Nastupte si prosím.“
„Víte já…,“ mluvil roztřeseně „jsem si to rozmyslel, ne já s Vámi nikam nejedu. A vůbec sbohem!“
„Ne tak hrr, dostals prachy, tak lez!“
Petr byl jako ochromený. Zmohl se jen k tomu aby nalezl do mercedesu. Ten za chvilku zmizel ve tmě.
Od té chvíle Petr netušil co se s ním děje.
Jen velmi pomalu Petr začínal vnímat jakési kodrcání. Namáhavě pootevřel víčka. Byl celý zkroucený. Pokusil se protáhnout. Pravou nohou narazil do jakéhosi plechu.
Začínal si uvědomovat co se s ním stalo: Nastoupil do toho auta a pak…ano nějaký muž byl u volantu a druhý ho omráčil. Ted‘ byl zkroucený v kufru toho vozidla. Alespoň
o tom byl přesvědčen. „Ach to je situace!“ zaklel si pro sebe.
Náhle auto zastavilo. Po chvilce se kufr otevřel. Nad Petrem se tyčil onen řidič z nádraží. Svou mohutnou tlapou surově vytáhl právníka na vzduch.
Ten měl na malou chvíli možnost porozhlédnout se po okolí. Nebylo mu to však nic platné. Neměl tušení, kde se nachází. Zaujal ho obrovitý dům po pravé straně.
„Tak co okouníš, jde se. Hybaj!“ poručil mu chlapík.
Obrovitá brána je pohltila.
Prošli asi pěti chodbami. Všechny byly vyzdobeny čínskými vázami a koberci. Zastavili se u velkých dveří. Ten mezulán na ně zaklepal.
Ozvalo se skuhravé, ale panovačné: „Dále!“
Vešli dovnitř. Vypadalo to tu velice nádherně. Muž Petra postrčil dál. A pak se to stalo!
Uviděl ho! Seděl v křesle z kůže. Díval se mu přímo do očí. Znali se. A nenáviděli se. A přesto bili z jedné krve.
„Vítám tě,“ pozdravil, stařec stejně skřehotavým hlasem jako před chvílí.
Petr se rozklepal. Věděl, že od této chvíle ho nečeká nic dobrého.
„Nech nás o samotě Vincente!“ poručil kmet tomu surovci, který sem Petra dopravil. Ten okamžitě opustil místnost.
„Máme si moc co vyprávět, vid‘ drahý synovče?“
Petr věděl o čem chce strýc mluvit. „Tak tebe už pustili z vězení?“ zeptal se tedy.
„Ano, jak vidíš.“
„Co po mně chceš?“
„Ted‘ milí synovče, zemřeš! Deset let jsem čekal a dočkal se.“
„Nedělej to! Byl jsi odsouzen po právu.“
„A ty ted‘ po právu zemřeš.“
„Nikdy!“ zařval Petr a popadl vazu, která stála na zemi.
V starcových očích se začala zračit hrůza. Než stačil cokoliv udělat váza dopadla na jeho hlavu. A byla jako kámen. Okamžitě spadl z křesla.
„Vždyť já ho zabil,“ uvědomil si Petr ihned. „Je ze mě vrah“ šepotal si a vzlykal. Pak uslyšel kroky. „To já byl v právu, ne on,“ řekl si pro sebe, vstal a vylezl oknem, které bylo otevřené. Uslyšel hlasy z pokoje. Neohlížel se a běžel. Jen běžel, aniž věděl kam. Šťastnou náhodou nebyl daleko od města, kde bydlel. Když konečně dorazil domů lehl si na pohovku a těžce dýchal. Leč by tomu rád věřil, věděl, že to rozhodně nebyl zlý sen.
Druhý den nastoupil do vlaku jel, jak nejdál mohl. V malé vesničce poblíž Rakovníku si za nějaký čas našel práci barmana.
KONEC.
autor: Vlastislav Zikmund
Život Raoula Schránila je vlastně obrazem paradoxu naší moderní historie - před válkou a ve čtyřicátých letech úspěšný mladý muž, absolvent francouzského lycea v Dijonu, kde studovali mj. také Jiří Voskovec nebo prof. František Černý, později atraktivní herecký typ obsazovaný především v salónních filmových komediích - herec, který v době svého největšího úspěchu dokázal natočit i devět filmů za rok. (Ostatně není divu, když se tehdy filmy točily během dvou až tří týdnů. Slavný filmový Kristián spatřil světlo světa za rekordních čtrnáct dnů!) Schránilovy hraběcí milosti, sňatkoví podvodníci, doktoři, mladí bankéři nebo ministerští tajemníci - všichni povětšinou zamilovaní do krásné hlavní hrdinky sladkého filmového příběhu (jak jim sám Raoul Schránil říkal: oblečení paňáci) nechyběli v žádném z nejúspěšnějších filmů své doby. Partnerkami Raoula Schránila proto byly největší filmové hvězdy na domácím stříbrném plátně, Adina Mandlová, Hana Vítová nebo Věra Ferbasová.
Příspěvky
