Povídka

Jedna moje povídka. Napište, prosím, co si o ní myslíte

Vize 2045

Milý čtenáři,

pokud jsem se v této povídce „šeredně spletl“, bude tu dost lidí, kteří mi to dají vědět, zato pokud jsem měl pravdu, neřekne mi to nikdo, ba ani já to nebudu moci povědět sám sobě. Ber tuto povídku jen tak vážně, jak se tě týká nebo spíš jak moc s tím můžeš udělat. Stejně jako je nesmysl prožít život ve vzpomínkách,tak je špatně strávit ho ve vizích.

Losmirer, první důstojník, ale hlavně opravář všeho možného, vyhlédl z okna malého dopravního křižníku, jenž právě kroužil nad Pluonitem – třetí nejvýznamnější planetou celé kakaové dráhy. Jeho očím se naskytla nevídaná podívaná. Než by kterýkoli z jeho druhu preatorik preatorikus nimfus řekl „kop“ (něco jako náš švec), poznal, že tady do toho někdo zatraceně nešťastně kop (rozumějme zhatil, zbořil, zničil a jiné charakteristiky (ne)důstojné katastrofy). Pomocí pomozmivevýhledu byl schopen dohlédnou až do sousední mléčné dráhy. Dokonce když bylo příznivé postavení mezigalaktických těles (což znamenalo, že mezi 45. a 49. stupněm se nesměl nacházet žádný meteor, u souhvězdí Švába nemohla prolétat ani jediná přirozená družice Marasatu a v žádném případě nesměla planeta Garbonium svírat se svými osmi měsíci pravé úhly z pohledu od jihozápadního pobřeží Skalnatých hor), mohl dohlédnou až do obsousední juice dráhy.

„Je to strášné, co?“ vytrhl ho kormidelník Sekvojec z myšlenek-dívajíc se na planetu Zemi.

„Ano hrůza,“ odpověděl Losmirer a nemohl si vzpomenou na myšlenku, z které byl právě vyrušen. Pohled mu sklouzl k podlaze. Bylo na ní vyryto:Himnérla - federální křižník PBI. Tahle zkratka dokázala s lidmi zamávat. Však to také byla zkratka nejvýznamnější bezpečnostní organizace na celé Zimě – jeho rodné planetě. Narodil se na ní stejně jako všichni z druhu preatorik preatorikus nimfus.

„Za pouhé tisíce let,“ konstatoval smutně Sekvojec.

„Máte pravdu,“ odpověděl Losmirer.

„Jak strašné.“

„Máte pravdu.“

„Tak hrozně rychlé.“

„Máte pravdu.“ Ne, tihle tvorové nepředstírali svoji přítomnost, pokud tam nebyla. Rozhodně ne Losmirer.

„Je to tak skličující.“

„Máte samozřejmě pravdu.“ Konečně začal Losmirer vnímat.

„Myslíte, že by nás mohlo někdy potkat něco podobného?“

„Rozhodně ne! My nejsme ti co ničí sami sebe. Pamatuji se, jak mi vyprávěl můj prapraděd, že prý v dávných dobách jeho prapraděda se na Zimě občas ještě válčilo, ale to byly už jen pozůstatky krvelačných dob. Většinou, kam jeho paměť sahala, se vedly bitvy hlavně pomocí párátek a klacků. Ale z historických knih se prý tenkrát dočetl, že před tisíci lety se naši předci neostýchali použít ani zašpičatělé vidličky.“

„To je otřesné! Zašpičatělé!“ Sekvojec se otřásl.

„Naštěstí jsme se z toho dostali. Ještě pár tisíc let a dostalo by to nás. Stejně jako tady mimozimšťany,“ sklouzl pohledem na planetu Zemi, která byla celá zahalená v oblac ích dýmu. Definitivně tam skončil život. Občas bylo vidět rudý oblak.

„Prohráli válku s Válkou,“ řekl posmutněle Losmirer.

„Snad za tisíce let tam zase bude život.“

„Určitě.“