Nová povídka předčasně z období Vánoc

Vlastislav Zikmund

Cukroví

Rodina Novákových bydlela v Praze blízko Staroměstského náměstí. Teď v době Vánočních svátků bylo všude rušno. Monika Nováková byla v práci až do šesti hodin a to každý den. Syn Jonáš chodil do osmé třídy a nebyl ve věku, kdy by měl zájem o cokoli natož o nějakou pomoc. Dceři Magdě už sice bylo skoro dvacet, ale ani na ni nebylo spolehnutí v tom, s čím si lámala už dlouho hlavu. Bylo sedmnáctého prosince a ona ještě stále neměla hotové cukroví. Upřímně ona nenáviděla pečení cukroví. Ale nic naplat musí se přemoct. Slíbila ho i své mamince, která taky nerada pekla (vím, že to u maminek není obvykle, ale tahle opravdu nerada pekla a zvlášť pak vánoční cukroví).

A tak hned osmnáctého utekla z práce o něco dříve, doběhla nakoupit vše potřebné a dala se do pečení. Práce jí šla neobyčejně dobře, ba přímo skvěle. Měla ze sebe velkou radost. Byl pátek, takže zbytek dodělala ještě druhý den ráno. Měla osm druhů-nic moc, ale postačí. Rozdělila cukroví do dvou beden-pro ně a pro své rodiče. V ledničce nebylo místo, a tak obě bedny dala na balkón-ten měli velký až moc. Večer usnula nádherným klidným spánkem.

A pak přišlo pondělí. Večer chtěla odvézt to cukroví k rodičům. Čekalo ji však několik nemilých překvapení. Jen co přišla z práce a otevřela dveře, praštil ji do očí neuvěřitelný binec. Byl naprosto všude. V obývacím pokoji, v dětském pokoji, v kuchyni a snad i na wc. Její milé děti se koukali na televizi rozvaleni v křesle a louskali ořechy. Na koberci se již nashromáždila pěkná hromádka šlupek.

V tu chvíli do ní vjel rychlostí japonského vlaku takový vztek, že by přeměnila kámen na prach stisknutím dlaně. „Já dřu od rána od večera, uhoněna jsem … nevím, co dřív a vy … co si vůbec ..slíte! Jak si to představujete! To se mi … zdá, nebo co?!“ nutno podotknout, že velice špatně artikulovala, hlas ji přeskakoval a podlamovaly se jí nohy. Chtěla spustit další salvu, ale to už se Magda jala umývat nádobí a Jonáš šel vysypat odpadky. Zamžily se jí oči a ztěžka oddychovala. Jenže tu byl jeden háček. Měli stále hodně odpadků a když byl koš plný, dali je všechny do pytle a postavili na balkón, než je vynesou. To nebylo nic divného, bohužel Jonáš neměl ponětí o nějakém cukroví a tudíž vzal spolu s odpadky i dvě bedny, aniž by se obtěžoval je prozkoumat. Místo toho zahuhňal: „Za chvíli už budeme dávat odpadky do všeho. To to máma nemohla dát do igelitky?“ zeptal se sám sebe s šel.

Zbytek odpoledne již proběhl v poklidu. Monika se šla natáhnout a děti ze strachu před dalším řevem uklízely, co se jen dalo. V půl šesté šel Jonáš ke kamarádovi a Magda nakupovat nějaké dárky pro spolužačky. Monika vstala a rozhodla se, že matce odveze to cukroví. Vyšla na balkón a nemohla uvěřit vlastním očím. Nikde nebylo. „Vždyť jsem ho sem sama dala. Kde je?“ divila se. V tu chvíli se jí v obličeji začala zračit hrůza, jako by před ní stál sám ďábel a hodlal ji vzít do horoucích pekel. „Ne,“ vzdychla. „To snad ne.“ Moc dobře si uvědomila, kde je to cukroví.. Jonáš ho jistě vyhodil i s odpadky. Měla chuť brečet. Došourala se k telefonu, aby matce zavolala, že cukroví nemá. Pak ji něco zarazilo. Nevzdá se přeci tak snadno. Její děti sice byly estéti to ano, ale nikoli ona. Oblékla se a šla hledat. Rovnou k popelnicím. Když se štrachala už ve třetí přišel jakýsi bezdomovec a prohledával taky. Jak se zprvu dívala, aby ji nikdo neviděl, tak teď se bála, že je tenhle chlapík zcela logicky hladový a najde to cukroví dřív než ona. Začala hrabat ještě rychleji a zuřivěji načež se bezdomovec usmál a také přidal na tempu. Měla ovšem štěstí. Bedny objevila dřív. Popadla je a utíkala. Ani se neodvážila se podívat za sebe.

No takže cukroví přeci jen bylo. A jak vynikající. Všichni si mlaskali. Jen Monika se ho celé svátky ani nedotkla. Nebyla estét to ne, ale přece jenom…

Napište, co si o ní myslíte a jestli chcete třeba povídky častěji...