Pohádka na dobrou noc

Vlastislav Zikmund

O dobráckém vlku

Petr šel zasněženou cestou pomalu domů. Přemýšlel o všem možném. Neměl zimu moc rád, protože byla brzo tma a on tmu zrovna tak neměl rád a taky byl všude samý led, takže člověk snadno uklouzl a natloukl si. I teď už bylo hodně šero, tak přidal do kroku.

V tu samou chvíli, kdy šel Petr domů, se v lese toulal vlk. Nebyl ale zlý, naopak každému by nejraději pomohl nebo ho nějak potěšil. Teď byl ale smutný, protože v celém lese nenašel žádného kamaráda, se kterým by si mohl něco povídat. Tak se rozhodl, že opustí na chvilku lesík a půjde mezi lidi, aby se s některým človíčkem skamarádil. Doufal, že by pak třeba od takového kamaráda mohl dostat i něco dobrého. Měl pěkný hlad, protože všude byl sníh a tak bylo obtížné, najít si něco dobrého na zub. Ani stopy zvířátek ve sněhu nebyly vidět, jak pořád připadal nový a nový.

Vyšel tedy z lesa, rozhlédl se a protože nikoho neviděl, šel rovnou k cestičce, která vedla do nedaleké vesničky. Už byl skoro u ní, když začalo znova sněžit. Přidal tedy do klusu, aby mu moc nenavlh kožich. Ani on neměl rád zimu stejně jako Petr. A právě Petra nyní zahlédl na cestě k vesnici. Byly už oba těsně před ní.

Štěstím, že někoho konečně vidí, rozběhl se vlk k Petrovi. Ten ho zahlédl a samozřejmě se ho polekal. Nemínil na něj čekat a rozutíkal se domů. Přitom hlasitě pištěl na celou ves. Vlk se hrozně lekl, přikryl si uši a ještě rychleji vyrazil za Petrem, aby mu vysvětlil, že mu nechce ublížit.

Ono totiž dohnat Petra, mu nedalo žádnou práci, protože ten měl tu smůlu, že jak se neustále ohlížel přes rameno, nevšiml si obrovského sněhuláka. Toho tam odpoledne děti postavily přímo do cesty. Teď do něj vrazil. Bohužel byl hrozně zmrzlý, jak ho děti polily vodou, aby dobře držel tvar. Petr upadl a dost se potloukl. Bolela ho ruka i noha. Chtěl začít znovu křičet, když k němu vlk doběhl. Ten mu ale naznačil, že se nemusí bát a nasoukal si Petra na svůj hřbet. Pomalu s ním vyšel do vesnice.

Vlk sice nevěděl, kde Petr bydlí, ten mu ale ukazoval rukama, jestli má zahnout doprava nebo doleva. Tak společně dorazili až domů. Maminka už stála před vrátky, jak moc se o syna bála. Když jí pak Petr vyprávěl, jak mu ten tajemný kamarád v kožichu pomohl, byla moc ráda.

Maminka i Petr přinesli vlkovi obrovský kus šunky a od té doby Petr věděl, že nemůže soudit své kamarády jen podle toho, jak vypadají, ale jací skutečně jsou. S vlkem se pak spřátelili na dlouhá léta a prožili mnohá dobrodružství, ale o tom si povíme až příště.