Nová povídečka

Předkládám k přečtení svou šest let starou povídku. Snad Vás pobaví...

Velká pětka

Jednoho jasného slunného dne se dohodlo pět starých přátel ze školy, že vyrazí na víkendovou túru. V sobotu brzy ráno sbalili vše potřebné, sešli se před domem jednoho z nich a vyrazili.

Všichni bydleli v Černém dole v Krkonoších, a tak začali procházku stoupáním na vrcholek Černé hory. Ještě před polednem byli na místě a kochali se zaslouženým pohledem po okolí. A že to byl pohled! Teď na jaře obzvlášť. Vše kvetlo a zelenalo se. Ptáci cvrlikali, štěbetali a hašteřili se. A ten klid. Bylo po zimní sezóně a lidí tu bylo coby na prstech jedné ruky napočítal. Hlavně tady nahoře.

Za rohem, hned u lanovky, bylo malé občerstvení, a protože čas pokročil, vydali se něco sníst. Muž uvnitř byl bodrý milý chlapík. Mírně zavalitý, zato se smyslem pro humor. Když si všichni objednali, většinou polévku, odcupital a rychlostí alespoň úctyhodnou, se vrátil s velkými talíři vonící polévky.

Po polévce si každý dal ještě něco menšího, například párek nebo klobásu, a poté co zaplatili s nemalým spropitným, se odebrali k odchodu. Rozhodli se pokračovat směrem na Cihlářskou boudu pár kilometrů odtud.

Cesta jim rychle utíkala, a protože měli dost času, rozhodli se chvíli si odpočinout a porozhlédnout se. Pod nimi se právě nacházela hluboká strž. Na protějším břehu býval hustý les. Teď byl vinou vichřic a také lidí takřka vykácen nebo byly stromy vyvráceny. Domov mnoha lesních zvířat byl zpustošen. Znechuceni tím pohledem, vydali se dál.

Když dorazili k Cihlářské boudě, bylo již pozdní odpoledne. Těšili se, jak si dají něco dobrého a vzájemně si dělali chutě. Jeden měl chuť na palačinku, druhý na pohár a jako vyhladovělí vlci se vrhli ke vchodu. Jenže bylo zavřeno. Všichni posmutněli a jakoby se zahloubali sami do sebe. Pak ale vytáhli svačiny, posadili se na schody a začali hodovat.

Nalevo od nich byla cesta do údolí do, Černého dolu. Vydali se doprava do vrchů.

K večeru si našli nocleh v jedné zapadlé boudě. Rozdělili se a v jednom pokoji byli dva a ve druhém tři. Usnuli takřka okamžitě.

Ráno se probudili až v osm hodin. Rychle seběhli na snídani a po ní opět šlapali po horách. K poledni došli do vyhlášené restaurace na oběd. Nacpali se více než značně, seděli a oddechovali. Jeden z nich si náhle vzpomněl na staré báchorky, které se říkaly o domě jež stál na místě dnešní restaurace asi před sto lety. Říkalo se, že majitel byl blázen a pocestní, kteří se u něj zastavili, už nikdy nevyšli ven. Všichni se zasmáli a zaplatili.

Ještě chvilku seděli a potom si jeden odskočil na záchod. Dlouho se nevracel a ostatní už chtěli jít, a tak pro něho doběhl další člen party. Jenže ani ten se nevracel a to už zbývající tři zuřili.

Po deseti minutách se jeden z nich celý rozzlobený rozběhl za nimi. Ani ten nepřišel. Dva kamarádi si začali dělat legraci, že je asi někdo utopil v záchodě a podobně a potom jim to došlo. Bylo to jasné. Zkoušeli je. Kolik vydrží. V souvislosti s tou historkou, o které se předtím bavili. Chtějí je vystrašit!

Tak se tedy oba vydali za nimi a umluvili se jak jim vynadají.

O těch chlapcích už nikdy nikdo nic neslyšel.

Konec